Chtěli jsme před zimou ještě udělat vandrovací výpravu a myslím, že se to celkem povedlo. Počasí bylo přiměřeně drsné, pár věcí nevyšlo podle plánu, ale nakonec dopadly dobře, takže to mělo všechny atributy akce, na kterou budou snad všichni zúčastnění dlouho vzpomínat.

Plán pro tuto výpravu byl následující. Hodně chodit, abychom zjistili co naše družina zvládne. Vařit si budou dvojice až trojice sami, aby si každý zkusil co to obnáší. Spát každou noc na jiném místě, abychom toho viděli co nejvíc. Nakonec všechno nevyšlo tak, jak bylo v Brně vymyšleno, ale myslím, že to nakonec bylo jenom k dobru výpravy.

Pátek (22. 11.)

Program tohoto dne nebyl nijak náročný. Jenom přesun od vlaku z městečka Chornice do vesnice Vrážné. Nejkratší cestou, tedy po silnici, to je necelých 3,5 kilometru. Přesun nám zpříjemňovala černočerná tma. Na obecním úřadě, kde jsme měli domluvené přespání, na nás už čekali. Tomu čekání předcházela celkem vtipná zápletka, protože Doubravce volala do vlaku paní, jestli teda přijedeme a kdy přesně dorazíme. Protože byla Doubí ale z uplynulého vyjednávání bydlení na mnoha místech kraje už trochu popletená, tak se jí nejprve omluvila že ne, že jsme se nakonec domluvili na jiném místě, a zavěsila. Celkem rychle jsme se ale dobrali způsobeného omylu, Doubí zavolala paní zpět, omluvila se za předchozí omyl a nahlásila náš příjezd. Když jsme tedy konečně dorazili, tak nám předali klíč, ukázali pěkně vytopený sál a nechali svému osudu. Tím bylo ovšem už jenom rychlé navečeření a uložení do spacáků.

Mapa cesty prvního dne.

• cesta vlakem cesta vlakem
• máme správý směr máme správý směr
• 
• probuzení u praskajícího ohně probuzení u praskajícího ohně
•  

Sobota (23. 11.)

Bohužel jsem nechal přes noc vyhasnout krb, protože jsem se domníval, že tak příjemně vytopená místnost a teplá topení (krb měl výměník) nám udrží teplo do rána. Spletl jsem se a byl jsem moc rád, že jsem v hromádce popela našel trochu žhavého a rychle po probuzení zase zahájil topení. Pro Máju to ale bylo pozdě, protože přes noc nastydla.

Snídaně, úklid a sbalení věcí proběhlo celkem rychle a tak se nám podařilo opustit starostovnu kolem 9.00 (myslím). Pak jsme ale hodně času ještě prokecali se správcem tamního meditačního centra. Poradil nám kudy opustit vesnici směrem, který jsme si vybrali a pak zahájili putování. Hned za vesnicí nás čekal výšlap, který teda většina nesla dost nelibě. Vyškrábali jsme se ale na něco jako náhorní plošinu a pak už šli víceméně po rovině.

Tuto lokalitu jsem vybral proto, že to je kraj, kam jsem jezdil jako kluk na tábory a taky toto tábořiště byla naše první zastávka. Na místě, kde jsem trávil svoje nejhezčí tábory, už nebylo moc stop po táboření. Jenom torzo kamen a studánka (stále udržovaná). Pár zájemcům, kteří se mnou sešli z naší cesty jenom za účelem zavzpomínání, jsem udělal prohlídku, natrhali jsme si trochu máty a po chvíli zase vystoupali nahoru za zbytkem výpravy, co na nás čekal.

Další zastávka byla v nedaleké staré pískovně. I tady jsem nostalgicky plácal nesmysly a tak tam nikdo moc dlouho nevydržel a prchli po cestě dál. Škoda že velké části výpravy moc dlouho nevydrželo tempo a tak už v první vesnici, kterou jsme procházeli, jsme museli dost zásadně změnit plány. Bylo totiž jasné, že s naším tempem nestihneme dojít na hrad Bouzov a pak do vesnice, kde jsme měli ten den spát. V mapě jsme si našli nejkratší cestu a tou se vydali. I tak jsme s tím měli nakonec dost co dělat.

Cesta nás vedla nejprve přes louky, kde dost foukalo, takže se myslím všem ulevilo, když nás spolknul les a následně údolí do kterého jsme sestoupili. Sestup byl sice náročnější, ale zato na to nikdo nezapomeneme. Kousek od místa, kde náš sestup skočil u potůčku bylo jiné tábořiště se zázemím, které šlo využít k uvaření jídla. Nezaváhali jsme tedy, vybalili vařiče a dali se do toho. Různé skupiny vytvořili různě poživatelné hmoty, ale moje byla vážně divná. Instatní kaši s masovou konzervou jen nepatrně vylepšila osmahlá cibulka na špeku. Naštěstí se mi podařilo hodně dětí přesvědčit, že je to skvělé a rozdat ji a pak jsem v klidu mohl dojíst výrazně lepší jídlo, které zbylo Doubravce. Ta se sice snažila svoje přebytky taky udat, ale líp jsem strávníky oblbnul já.

Zbytek cesty do obce Luká, kde jsme měli přečkat druhou noc, byla víceméně ve znamení popohánění části výpravy, která už umírala vysílením. V jednu chvíli se sice zdálo, že už všichni přepnuli do automatického módu a krásně šlapali a povídali si. To už byla tma a tak se šlo skutečně hezky. Poslední část pochodu už byla ale vážně úmorná a tak myslím, že všechny potěšilo, když jsme si sedli na podlahu v šatně tamní základní školy a čekali, až se dovoláme panu řediteli, který nás měl ubytovat. Při domlouvání s ním totiž došlo asi k nějaké mýlce a i když Doubravce říkal, že si nás píše do kalendáře, tak to nejspíš neudělal a spíš tedy zapomněl... Snažili jsme se mu sice v týdnu před výpravou dovolat, ale měli jsme číslo jenom do ředitelny a netrefovali jsme chvíle, kdy tam byl i on. Teď jsme tedy seděli v šatně u tělocvičny, kde skupinka starších kluků cosi hrála. Dali nám alespoň telefonní číslo na ředitele, ale nikdo aparát na druhé straně nezvedal. Dlouho... Vlastně ho ten den už vůbec nikdo nezvedl...

Asi po půl hodině prozvánění ředitelského mobilu jsme se sebrali a šli si dát do místní hospůdky čaje. Bylo tam teplo a jenom pár lidí u jednoho ze stolů. Vydal jsem se shánět jiné ubytování, protože přespat ve škole bez vědomí ředitele nám nepřišlo správné. Barmanka nevěděla o ničem a v tom se k nám přimotal místní obyvatel Jožin. Měl sice trochu popito, ale chtěl nám pomoct a tak nejdřív zavolal majiteli hospody, jestli bychom nemohli spát tam. Nemohli. Ale ukázalo se, že majitel podniku je taky starosta obce a tak přijel zachránit skupinku poutníků. A zřejmě taky nevěřil, že v sobotu večer má v hospodě zmatenou bandu pionýrů co nemají kde spát a musel to vidět na vlastní oči. Po chvíli vysvětlování pochopil jak ke všemu tomu nedorozumnění došlo, i když to tedy nejdřív moc pochopit nechtěl. A pak pro nás začal shánět přespání. Do toho se ještě vkládal Jožin, který nám nabízel sice malý, ale přesto zastřešený a vyhřátý prostor v jeho domě. To ovšem pan starosta nechtěl připustit a pak nám zařídíl parádní spaní v čítárně místního domu pro seniory. Děcka koukaly.

Mapa cesty druhého dne.

• 
• 
• 
• zbytek kamen na tábořišti, kam jsem jezdil jako kluk zbytek kamen na tábořišti, kam jsem jezdil jako kluk
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• Muž přes palubu! Muž přes palubu!
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
•  

Neděle (24. 11.)

Ráno se ukázalo, že hezčí místo na přespání jsme si ani nemohli přát. Čítárna byla celá prosklená, takže nás hezky vzbudilo sluníčko a navíc se tam celou noc solidně topilo, takže oproti předchozí noci si zase všichni stěžovali na strašné vedro. To ale byla příjemná změna, takže s Doubí nás to jenom rozesmálo. Snídaně, sbalení a odchod proběhly zase v klidu a rychle, takže na zbytek našeho vandrování nám zbylo času tak akorát. Cestou jsme měli v plánu zastavit se u jeskyně Průchodnice. Jde malinkatou jeskyni na území malinkaté přírodní rezervace, ale je tam moc hezky. Skalní ostroh na kopci obklopuje krásný bukový les s příjemnou atmosférou, tak jsme tam chvíli poseděli, skalku si prolezli a přelezli a pak zase šlapali dál.

Obědy jsme vařili u silnice v obci Březsko. Myslel jsem, že tam snad ani nedojdeme, ale nakonec pomohl příslib, že tam nás čeká obědová pauza, tedy čas, kdy si nohy odpočinou a břicha se zaplní. I tak to byl boj.

A po obědě zase všechny přepadla krásná vandrovací nálada a plno sil, takže přesun na autobus do Konic byla moc parádní část výpravy. Snad trochu taky proto, že se šlo lesem kolem potůčku a skoro pořád z kopce. Cestu do Brna nám pak zpestřila už jenom jedna komplikace a tou byl obsazený autobus z Prostějova. Bohužel nás nenapadlo, že by v neděli odpoledne mohlo k něčemu takovému dojít. (Ano, teď mi to taky přijde jako pitomost.) Naštěstí ale vlakové nádraží je na dohled od autobusového a navíc asi za 15 minut měl odjezd vlak do Brna. Takže jsme jenom museli obvolat rodiče se změnou místa a času příjezdu.

Za mě to byla hodně povedená výprava!

Mapa cesty třetího dne.

• krásný výhled z čítárny ubytovny pro seniory krásný výhled z čítárny ubytovny pro seniory
• umírající mládež umírající mládež
• 
• kochající se mládež kochající se mládež
• 
• jeskyně Průchodnice jeskyně Průchodnice
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• konečně odpočinek a oběd konečně odpočinek a oběd
• 
•  

Milan "Šestka" Vlahovič