Bylo nebylo, v jednom aljašském pohoří se nacházelo zlato. Chtěl ho každý. I náš tábor. A tak začala honba za zlatem!

Dostat se ale na Aljašku není jen tak. Aby vás vůbec pustili do země zlatem zaslíbené, musíte splnit kvótu zásob, které máte u sebe: 450 kg potravin, kožešinový spacák, stan, kamínky, lopatu a krumpáč, sekeru a pilu, rýžovací pánev, pušku, sáně, pětičlenné psí spřežení a lodní lístek do Skagwaye nebo přístavu Dyea. To dohromady dá velký balík peněz, a tak první týden děti vydělávaly všemi možnými způsoby za vidinou většího bohatství.

Při dosažení břehů Kanady je čekala dlouhá túra do Chilcootu. Musely čelit výzvám, jako nepříjemnému počasí, vysokým převýšením anebo ztracení se v Telči. (Součástí tábora byl i puťák do Telče.) Cesta byla symbolizována jak deskovkou, kde každý krok (a rozhodnotí) mělo cenu, tak i programem. Děti překonávaly přeje v místní říčce, stavěly psí sáně, anebo hráli tu jednu hru ze zlatého fondu her, která je hodnocena jako fyzická náročnost 5. 

I přes všechny strasti se dostaly na místo a odměna je neminula. ZLATO! A že ho bylo... V řekách, ve štolách, v jezerech překvapení... Natěžené zlato pak řádně využily v aukci, kde si každý odnesl něco nového.

Cesta za zlatem v každém ukáže jeho skutečný charakter. Bez pevné vůle se člověk nikam nedostane. (Věřte mi, vidělat 80 000 za den, aby se člověk dostal jen na místo, kde může najít zlato chce silný mindeset) Ale i přes veškerou dřinu nesmíme zapomínat, že to, co dělá tábor táborem, jsou společné zážitky a smích.